ŘEKLI O NÁS

Jak se dá žít s handicapem
„A proč mám ten handicap?“ ptá se mě člověk, kterému se věnuji ve své práci a uvažuji, co mám odpovědět. Nechci mu ublížit a zároveň vymýšlet nesmyslné báchorky. Řady podobných otázek poslouchám dennodenně v asistencích s lidmi s handicapem a v odpovědích vážím každé své slovo. Musím přiznat, že mě tihle lidé mnohé naučili a neustále obohacují můj život. Je to díky jejich bezprostřednosti, upřímnosti bez falše a jedinečným cítěním současného okamžiku. Poví vám přesně, co a jak cítí, beze strachu, bez přetvářky. Položí vám otázku, která vás umlčí či zarazí. Tady se na konvence nehraje, je tu pouze život v jeho nejryzejších barvách. Řada vět vyslovených s mírně rozšířenými zornicemi vám otevře oči, uvidíte jiný, skrytý svět. Svět pravdy a skutečných emocí. Tím pádem představa člověka s handicapem jakožto chudáčka, kterému musíme se vším pomoci, v podstatě vize velkého neschopného dítěte (kterému budeme všichni naprosto přirozeně tykat) je podobně nereálná jako myšlenka komunismu či idea hipísáckého humanismu. Pokud totiž máte díky mentálnímu a často i fyzickému handicapu potíž zařadit se mezi většinu, nejde vám o lítost. Ani o segregaci, rozmazlování, výhody. Jde vám o to být jako všichni kolem. Zapojit se, žít, cítit, dýchat, vnímat, prožívat…nikoli jen přežívat. Mít podmínky a možnosti pro život jako kdokoli na ulici, ať už mám IQ 60 nebo 120. Protože JÁ sem patřím taky. Ač vypadám a myslím jinak, jsem tady a zasloužím si šance pro svobodný život jako vy. Jako všichni „normální“ kolem, bez ohledu na vzhled a inteligenci. „A to jako proč?“ Protože jsem člověk…

Lenka Chroustová, 02.07.2014