Stěhování, skoro každý z nás ví, co takové stěhování obnáší. Vyletět z rodinného hnízda je velkým a těžkým rozhodnutím. Hledání toho, čemu se říká „MOJE DOMA“, může přinášet radosti, i strasti jako například ztráta rodinného zázemí a hledání vlastního, ztráta přátel a hledání nových.

„ Pomáháme lidem s mentálním fyzickým a psychickým postižením, kteří se chtějí osamostatnit, postavit se na vlastní nohy a začlenit se tím do chodu běžné společnosti. Jako příklad bych ráda uvedla Adama“, říká ředitelka Agentury Pondělí, Monika Lampová.

Adam je uživatel s mentálním postižením v kombinaci s psychickou poruchou a moc dobře ví, co takové stěhování obnáší. Měl možnost si to na vlastní kůži zkusit již 6x. Od rodinného zázemí přes dětský domov, psychiatrické léčebny, ústavy sociální péče, ubytovnu až po vlastní samostatné bydlení, které mu pomohla nalézt Agentura Pondělí.

Sám Adam tvrdí „ každé stěhování je pro mě stresující a náročné. Přál bych si, abych se už nikdy stěhovat nemusel“. Kdyby v předchozích zařízeních neměl vážné problémy s chováním, asi by tam zůstal. Opakované porušování pravidel bylo vždy příčinou odchodu a dalšího stěhování.

„Adam, je jedním z mnoha klientů, pro které je tady v regionu Agentura Pondělí. V případě Adama již mluvíme v minulém čase, protože Adam již bydlí sám a naše služby nepotřebuje. Museli jsme se intenzivně zaměřit na jeho problém a hledat příčiny komplikací, které si Adam svými nedovednostmi způsoboval. Represe a tresty mu nikdy nepomohly. Byla nutná častá asistence, terapie, podpora a povzbuzování. Zatím to na Adama platí a on se již nechce dále stěhovat a loučit se s kolegy z práce a s kamarády z agentury. Budeme Adamovi držet palce, ať zvládá všechna úskalí a nástrahy úplně samostatného života. Jsme na něj hrdí a je vzorem pro další klienty.

Adamův příběh je plný emocí a složitých životních etap. Určitě by bylo velmi zajímavé sledovat jeho osud dál. Jak si povede na cestě samostatnosti a zodpovědnosti?
Když byly Ludmile čtyři roky, rozvedl se tatínek s maminkou. Šla potom s bratrem Karlem, který byl o rok starší, do dětského domova v Pyšelích, což byl ústav sv. Josefa, kde byly jeptišky. Jejich nejstarší sestru Julii si vzala k sobě maminka.

Jednou jim oznámili, že přijede jejich sestra a skutečně, maminka dala Julii do dětského domova. Maminka utekla v osmašedesátém do Kanady, takže už jí nikdy neviděli. Táta si brával děti na prázdniny do Varnsdorfu. Když sestra skončila osmiletou školu, vzal si všechny tři děti z dětského domova. Bratr se šel učit do Litvínova a brzy se oženil.

Ludmila chodila do osmé třídy v Praze, bydlela u babičky. Když se učitelka ptala dětí, čím chtějí být, a když došla až k Ludmile, prohlásila, že za ní už rozhodl tatínek. Půjde prý do Elitky dělat punčochy. Později do Elitky nastoupila i její sestra Julie. Po nějaké době dala Ludmila v Elitce výpověď a šla do Velvety na soukárnu. V šestnácti jela s klukama taxíkem ze zábavy a auto havarovalo. Skončila v nemocnici se zlomenou pánví. Bratr Karel byl zavřený ve vězení za krádeže. Jednou přijel za tátou aby mu finančně pomohl. Táta ho vyhodil. Ludmily se to dotklo a tak od táty odešla do Prahy. Dělala v Milaxu, na stroji, který děroval knoflíky. Bylo jí osmnáct.

Pracovala jako průvodčí ve vlaku a jednou už jí to nebavilo, tak šla a podala výpověď, ale pak si to rozmyslela a vrátila se. Bylo to štěstí, protože byla ve třetím měsíci těhotenství. Bydlela u babičky, a když se dítě narodilo, tak začala babička usilovat o to, aby jí dítě vzali. Takže, když dítěti bylo sedm měsíců, sociální úřad Ludmile dítě dodebral a dal ho do péče babičce. Babička Ludmilu vyhodila na ulici. Pracovala potom na jatkách v Holešovicích, tam, kde je dnes tržnice. Uklízela sedm kanceláří. Vedoucí jí po čase sehnal byt, ale Ludmila už po tom všem na tom byla psychicky špatně a tak šla do Bohnic.

Ludmila se vdala ve 45 letech a vzala si muže o dvacet let mladšího. Byl to napůl Rom. Nejdřív to bylo dobré, ale pak začali problémy, vzal si půjčku a nesplácel ji. Také občas bláznil a míval záchvaty, takže nejednou skončil v psychiatrické léčebně v Beřkovicích. Někdy, když na tom byla Ludmila špatně, se také nechala zavřít do Beřkovic. Několikrát se tam se svým manželem potkali.

Jednou Ludmila dostala dopis, že táta umírá. Když přijela, už u dveří poznala, že táta nežije. Nestihla se s ním ani rozloučit. A to jen proto, že jí v Beřkovicích předali dopis se čtrnáctidenním zpožděním. Když jí manžel při jednom záchvatu rozmlátil celý byt, šla na sociální odbor do Varnsdorfu. Tam jí zařídili ústav v Jiříkově. Po čase požádala o rozvod. Tři měsíce po rozvodu jejího manžela přejelo auto. Přišla tak o vdovský důchod.

V ústavu zůstala šestnáct let. Před třemi lety začala využívat službu Sociální rehabilitace Agentury Pondělí a nakonec vstoupila do programu Tréninkový byt. Těsně předtím, než ukončila program a mohla by jít samostatně bydlet, jí v ústavu zbavili svéprávnosti. Musela čekat půl roku, než jí soud přidělil opatrovníka. Potom Ludmila vstoupila do služby Podpora samostatného bydlení a bydlela v komunitní vile - Kocábka. Za rok si našla byt v Jiříkově, ale táhlo jí to do Varnsdorfu. Tam se přestěhovala v roce 2013. Dokud byla zdravá, vše s podporou asistenta zvládala. Pak přestala brát léky a vrátila se jí opět duševní nemoc a skončila na psychiatrii. dnes žije v domově důchodců, pečují o ní sestřičky, vždyť už jí je sedmdesát let...
Mít svůj vlastní domov! Kolik lidí si sní tento sen? Někdo si touží postavit dům, jiný koupit byt, další prostě hledá místo na zeměkouli, kde by spočinul. Je mnoho lidí, kteří prožijí celý život v ústavu. Přitom ne každý péči ústavu potřebuje. Životní osudy těchto lidí jsou různé.

Petru ve třech letech adoptovali její noví rodiče. Když jí bylo dvanáct, její nová rodina se rozpadla a Petra se ocitla v dětském domově. V osmnácti odešla do Děčína, kde chvíli pracovala v tkalcovně. Skládala dutinky na nitě do krabic. Bydlela na ubytovně pro zaměstnance, ale protože jí jedna spolubydlící týrala a zneužívala, brala jí všechny peníze a nechávala něco málo na polévku, Petra se zhroutila a byla odvezena do psychiatrické léčebny v Beřkovicích.

Z Beřkovic vedla Petřina cesta do ústavu sociální péče, kde žila několik let a jednoho dne se zde zastavila pracovnice Agentury Pondělí, která Petře nabídla, že může jezdit do denního centra agentury, kde je možné se učit různým dovednostem. Petra nabídku přijala a učila se žehlit, prát, vařit, uklízet, vyrábět svíčky a podobně.

Po čase Petra využila pomoc agentury při hledání práce a jejím zvládnutí,takto si vyzkoušela dvě různé práce. V současné době uklízí v pekárně, kde je velmi spokojená.

Po dlouhém rozhodování se odhodlala vstoupit do programu, který nabízí podporu v samostatném bydlení. Tři měsíce chodila do tréninkového bytu, kde se učila dovednostem běžného samostatného života a zkoušela si starat se o sebe takříkajíc nanečisto. I když je někdy trochu roztržitá, je schopná se mnohé věci naučit a tak jí asistent doporučil do služby Podpora samostatného bydlení.

V říjnu 2010 se Petra přestěhovala z ústavu do vily Kocábka v Rumburku, kde měla pronajatý pokoj a kde byla velmi spokojená. V prosinci 2013 se již přestěhovala do samostatného bytu v Rumburku. Stále využívá podpory asistenta Agentury Pondělí, ale jinak žije svůj samostatný život, stará se o sebe sama, vaří si, chodí do práce, organizuje si volný čas.

Má svůj domov, který je pro tolik lidí tak samozřejmý, má svou práci a nyní již má i svého kocoura..