LUDMILA

Když byly Ludmile čtyři roky, rozvedl se tatínek s maminkou. Šla potom s bratrem Karlem, který byl o rok starší, do dětského domova v Pyšelích, což byl ústav sv. Josefa, kde byly jeptišky. Jejich nejstarší sestru Julii si vzala k sobě maminka.
Jednou jim oznámili, že přijede jejich sestra a skutečně, maminka dala Julii do dětského domova. Maminka utekla v osmašedesátém do Kanady, takže už jí nikdy neviděli. Táta si brával děti na prázdniny do Varnsdorfu. Když sestra skončila osmiletou školu, vzal si všechny tři děti z dětského domova. Bratr se šel učit do Litvínova a brzy se oženil.

Ludmila chodila do osmé třídy v Praze, bydlela u babičky. Když se učitelka ptala dětí, čím chtějí být, a když došla až k Ludmile, prohlásila, že za ní už rozhodl tatínek. Půjde prý do Elitky dělat punčochy. Později do Elitky nastoupila i její sestra Julie. Po nějaké době dala Ludmila v Elitce výpověď a šla do Velvety na soukárnu. V šestnácti jela s klukama taxíkem ze zábavy a auto havarovalo. Skončila v nemocnici se zlomenou pánví. Bratr Karel byl zavřený ve vězení za krádeže. Jednou přijel za tátou aby mu finančně pomohl. Táta ho vyhodil. Ludmily se to dotklo a tak od táty odešla do Prahy. Dělala v Milaxu, na stroji, který děroval knoflíky. Bylo jí osmnáct.

Pracovala jako průvodčí ve vlaku a jednou už jí to nebavilo, tak šla a podala výpověď, ale pak si to rozmyslela a vrátila se. Bylo to štěstí, protože byla ve třetím měsíci těhotenství. Bydlela u babičky, a když se dítě narodilo, tak začala babička usilovat o to, aby jí dítě vzali. Takže, když dítěti bylo sedm měsíců, sociální úřad Ludmile dítě dodebral a dal ho do péče babičce. Babička Ludmilu vyhodila na ulici. Pracovala potom na jatkách v Holešovicích, tam, kde je dnes tržnice. Uklízela sedm kanceláří. Vedoucí jí po čase sehnal byt, ale Ludmila už po tom všem na tom byla psychicky špatně a tak šla do Bohnic.

Ludmila se vdala ve 45 letech a vzala si muže o dvacet let mladšího. Byl to napůl Rom. Nejdřív to bylo dobré, ale pak začali problémy, vzal si půjčku a nesplácel ji. Také občas bláznil a míval záchvaty, takže nejednou skončil v psychiatrické léčebně v Beřkovicích. Někdy, když na tom byla Ludmila špatně, se také nechala zavřít do Beřkovic. Několikrát se tam se svým manželem potkali.

Jednou Ludmila dostala dopis, že táta umírá. Když přijela, už u dveří poznala, že táta nežije. Nestihla se s ním ani rozloučit. A to jen proto, že jí v Beřkovicích předali dopis se čtrnáctidenním zpožděním. Když jí manžel při jednom záchvatu rozmlátil celý byt, šla na sociální odbor do Varnsdorfu. Tam jí zařídili ústav v Jiříkově. Po čase požádala o rozvod. Tři měsíce po rozvodu jejího manžela přejelo auto. Přišla tak o vdovský důchod.

V ústavu zůstala šestnáct let. Před třemi lety začala využívat službu Sociální rehabilitace Agentury Pondělí a nakonec vstoupila do programu Tréninkový byt. Těsně předtím, než ukončila program a mohla by jít samostatně bydlet, jí v ústavu zbavili svéprávnosti. Musela čekat půl roku, než jí soud přidělil opatrovníka.
Potom Ludmila vstoupila do služby Podpora samostatného bydlení a bydlela v komunitní vile - Kocábka. Za rok si našla byt v Jiříkově, ale táhlo jí to do Varnsdorfu. Tam se přestěhovala v roce 2013. Dokud byla zdravá, vše s podporou asistenta zvládala. Pak přestala brát léky a vrátila se jí opět duševní nemoc a zkončila na psychiatrii. dnes žije v domově důchodců, pečují o ní sestřičky, vždyť už jí je sedmdesát let...

jméno bylo redakčně upraveno

12.04.2016